:: Emil Králíček / zapomenutý mistr secese a kubismu

Po stu letech
Počátek 20. století patří mezi velmi zajímavá období našeho kulturního vývoje. Paradoxně ho známe pouze skrze soudobé avantgardní proudy a jejich hlavní představitele. Tento nedostatek se postupně napravuje. V této době najdete v České republice hned několik výstav dokumentujících středoevropskou kulturu počátku 20. století. Moravská galerie v Brně představuje na výstavě Vídeňská secese a moderna užité umění první čtvrtiny 20. století, v Obecním domě v Praze najdeme výstavu Franty Anýže, v Brtnici u Jihlavy byl otevřený nově zrekonstruovaný rodný dům architekta Josefa Hoffmanna… a Galerie Jaroslava Fragnera připravila monografickou výstavu dokumentující dílo architekta Emila Králíčka. Na její přípravě se podíleli Zdeněk Lukeš, Vendula Hnídková a fotografka Ester Havlová za Galerii Jaroslava Fragnera a Institut Mathildenhőhe, který bude výstavu reprízovat v Museum Künstlerkolonie Darmstadt 17.09. - 13.11.2005.

"Emil Králíček není Emil Králík"
Osobnost architekta Emila Králíčka byla v minulosti opravdu zapomenutá. Řada jeho realizací se připisovala jiným autorům, nejznámější je atribuce lampy na Jungmannově náměstí v Praze Vlastislavu Hofmanovi. Příbuznost jmen vedla také k záměnám s Emilem Králíkem. O tři roky mladší Králík pocházející z Prahy sice také prošel obdobím modernistické tvorby, ale známý je především v souvislosti s budováním funkcionalistického Brna a jako autor generelu na stavbu brněnského výstaviště. Nánosů různých smyšlenek se pokusil Králíčkovo jméno poprvé zbavit Zdeňek Lukeš s Janem Svobodou v článku Architekt E. Králíček - zapomenutý zjev české secese a kubismu, pro časopis Umění, 1984.

Tři setkání
Králíček se narodil v roce 1877 v Německém/Havlíčkově Brodě. Prošel praktickým vzděláním na pražské stavební průmyslovce v ateliéru Antonína Balšánka. Ten měl na Králíčka nesporný vliv především ve způsobu práce s detailem a ornamentem. Na samém počátku 20. století využil Králíček obrovské příležitosti účastnit se prací na výstavbě umělecké kolonie v Darmstadtu. Pracoval zde v letech 1901-1903 v ateliéru Josefa Marii Olbricha a díky tomu se blízce seznámil s aktuálními soudobými vídeňskými uměleckými přístupy zejména v oblasti formálního vyjádření. Po návratu do Prahy potkal třetí osobu, která měla stěžejní význam pro jeho tvůrčí vývoj, stavitele Matěje Blechu. Blecha umožnil Králíčkovi praktické uplatnění nabytých znalostí hned na svém nájemním domě na dnešním Masarykově nábřeží (1904-1905). Navzdory obeznámení s vídeňskou až puristicky laděnou modernou je tato realizace rozehraná v taktu v Praze dlouho oblíbené florální secese.

Cesta modernou a kubismem k Art - Déco
Zhruba po roce 1905 se i na pražské architektonické scéně začala více uplatňovat geometrizující moderna. Králíčkovi byla moderna blízká, na jednu stranu se v ní uplatňovaly nové progresivní principy, zároveň nebyla vysloveně nepřátelská vůči klasickým hodnotám. V návrhu kostelíka svatého Vojtěcha v Praze v Libni použil Králíček prvky inspirované lidovým prostředím a v budoucnu se k nim často vracel. Ostatně lidovou tvorbou se ve stejné době inspirovali i Jan Kotěra, Otakar Novotný a další. Blízkost tvorbě okruhu Jana Kotěry dokládá například i realizace libeňské Sokolovny (1909-1910), jejíž průčelí svou skladbou letmo vychází z řešení hlavního vstupu do Kotěrova Národního domu v Prostějově (1905-1907). V realizacích nájemních domů navržených pro firmu Matěje Blechy se práce Emila Králíčka soustřeďovala především na ztvárnění průčelí, kde uplatňoval hojně středoevropský geometrismus obohacený sochařskou složkou, na jejímž vzniku se podíleli Celda Klouček, Antonín Waigant, Karel Pavlík ad.
Vrchol Králíčkovy tvorby představují realizace, jejichž stavba byla zahájena po roce 1911. Tehdy získala stavební firma Matěje Blechy zakázky na stavbu dvou domů na Václavském náměstí - Adamova lékárna (1911-1913) a Šupichovy domy (1911-1919). První velmi kultivovaná fasáda Adamovy lékárny dokládá Králíčkovu snahu sledovat soudobé slavné realizace, především již zmiňovaného Kotěru. Pozoruhodně je řešená jak hlavní fasáda orientovaná do Václavského náměstí, tak až puristicky uchopená zadní fasáda směřující do Jungmannova náměstí. Nicméně si musíme uvědomit, že v roce 1911 již nebyl tento výrazový směr vysloveně progresivní. Naopak v roce 1911 je aktuálnější řešení Šupichových domů, na nichž bují vrstvy dekoru, jejichž monumentální provedení vyvolávalo v Otakaru Novotném, který stavbu ve své době komentoval, odpuzující vidinu nádoru. Králíček se právě zde dostal na vlnu rodícího se Art Déca, které rozvinul v následujících realizacích zahájených po roce 1912. Především se to týká nájemního domu Diamant. Kubistické facetování fasády je zde postaveno do role dekoru a svým charakterem se proto liší od realizací Josefa Gočára nebo Josefa Chochola. Králíček předjímá to, co se v architektuře plně uplatnilo až po roce 1914, respektive 1918 a vyvrcholilo na výstavě dekorativního umění v Paříži roku 1925. Přesně si to uvědomíme při pohledu na trojici domů v Karmelitské ulici v Praze (1913-1914). Skvostná je pak realizace Beniesovy vily v Lysé nad Labem (1912-1914), jejíž objevení patří k největším přínosům výstavy. Je jedinečná v provedení detailu a z Králíčkovy tvorby vybočuje řešením konstrukce. Atriová vila osvětlovaná stropním světlíkem měla mít na ploché střeše dokonce zahradu a tak by byla jednou z prvních realizací svého druhu.

Samostatná tvorba
Roku 1913 opustil Králíček stavební firmu Matěje Blechy. První světová válka pak stejně jako dalším zastavila jeho tvůrčí rozvoj. Na výstavě byly představeny ještě dvě jeho poválečné realizace a to přečerpávací elektrárna u Železného Brodu (1920-1922) reagující na národní obloučkový styl a budova Ministerstva pro sjednocení zákonů v Praze (1922) řešená již v tradičním vládním monumentalismu lehce oživeném art-decovým detailem. Dvacátá léta již nebyla Králíčkovi tolik příznivá.

Králíček byl fenomenální eklektik. Dokázal jedinečným způsobem zpracovat detail a to za pomocí různých formálních prostředků. Dřívější vnímání architektů jako osobností lineárně se vyvíjejících a zdokonalujících určitou formu na Králíčka neplatilo. Bohatství jeho vyjadřovacích schopností zamlžilo jeho vnímání a způsobilo dokonce přehlížení. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera a doprovodný katalog nás skrze Emila Králíčka upozornila na celou jednu skupinu tvůrců, kteří ještě čekají na své odhalení.

www.gjf.cz