:: SLOVA PROTI ČASU

Nevím, co vlastně přesně znamenal ten večer, kdy v pražském kině Aero (do kterého se vchází z jedné žižkovské ulice přes dvůr sevřený činžáky a člověk tam má pocit, jako by dvacáté století nemělo ještě dlouho skončit) proběhla první Pecha Kucha Night Prague, ale už od jeho začátku jsem měl neodbytný pocit, že jsem svědkem čehosi – neobyčejného.

Přitom těžko najdete obyčejnější den, než je úterý, a jedná-li se navíc o úterý únorové, dá se snad dokonce hovořit o jakési esenci všednosti a šedivosti. Jsem přesvědčen, že kdyby si chtěl nějaký spisovatel vymyslet den, kterým by přiblížil určitou bezvýchodnost existence, svého hrdinu by nechal projít právě úterým únorovým. Jenže všechno může být také jinak, protože zaplaťpánbůh život není skoupý na překvapení. Pecha Kucha, jejíž česká premiéra připadla na úterý 20. února, s sebou přinesla uvolněnou atmosféru vlastní zpravidla pátečním či sobotním večerům…

Kdo bývá pravidelným návštěvníkem různých přednášek zaměřených na architekturu či jiné umělecké disciplíny, odchází z nich sice namnoze poučen, ale zároveň unaven jejich monotónním průběhem, dále přemírou slov, jimiž jsou prostoupeny, i vážností, s níž bývají pronášena. Pecha Kucha je však akce jdoucí proti zaběhnutému proudu věcí, protože její iniciátoři, Marc Dytham a Astrid Kleinová (Britové působící v Tokiu), jako praktikující architekti sami nejlépe vědí, že příliš rádi hovoří. Ostatně není se čemu divit, je to svého druhu nutnost, protože na rozdíl od volných umělců, malířů či sochařů, musí architekt umět přesně vysvětlit, co svou kreací myslí a co jeho klientovi přinese dobrého.

Navíc by měl stejně tak přesvědčit kupříkladu zkostnatělého památkáře o tom, že nemá-li ten barák žádný pravý úhel, není to schválnost, ale odkaz na barokní tvarovou dynamickou rozvolněnost. Mimochodem, někteří architekti už ani nezastírají, že hovoří víc, než kreslí, což v důsledku znamená, že mají úspěchy a hodně velkou kancelář; ale jsou i tací, kteří ještě víc času než kreslení a hovoření věnují létání: a to je zase nepřímý důkaz jejich působení na světové scéně, neboť ta česká je jim malá.

Dytham a Kleinová proto vymysleli něco jako „formalizovaný večírek“, na němž by v přísně střeženém časovém limitu svoje záměry přednesli publiku nejenom architekti, ale také jejich kolegové z příbuzných oborů, z designu, grafiky, výtvarní umělci i teoretici. V současné vizuální kultuře je všechno natolik propleteno, že pomalu přestáváme rozlišovat obrysy toho, kde – zjednodušeně řečeno – končí okno a začíná obraz nebo kdy dům přestává být domem a přechází v sochu. Kdysi bylo takové mezioborové setkávání u nás běžné, ale to je už bohužel dávno historií, starou více než sedmdesát let. Pecha Kucha je prý v japonštině výraz pro zvuk doprovázející „živou konverzaci“, ale v pojetí Dythama a Kleinové se tento šum mění ve dvacet obrázků, které má každý ze čtrnácti účastníků jednoho večera na svou prezentaci k dispozici, a vždy dvacet vteřin na jejich interpretaci, protože delší dobu se na projekčním plátně nezdrží. V tom je jedno z kouzel téhle akce: neúprosný dvacetivteřinový rytmus nutí účastníka být nejenom výmluvným, ale současně i uměřeným, neboť slova je nutné dávkovat s určitou rozvahou. Za šest minut čtyřicet je vše hotovo. V Aeru jsem byl ke svému překvapení svědkem, že takto krátká prezentace může být strhující zábavou i poučením zároveň. Ačkoliv to sice nikdo nebral smrtelně vážně, tak se s přibývajícími vystoupeními dostávali přednášející do tempa a dávali si záležet, aby se neocitli ve stínu kolegů. Po špičkové prezentaci prostě nešlo být „vlažným mluvčím“, zvláště když publikum reagovalo velmi spontánně a nic nezní uším přednášejícího lépe, než když jsou jeho vlastní slova přerušena bouřlivým potleskem tří set padesáti párů dlaní. Mimochodem, než všechno začalo, zaslechl jsem obavy před nemožností říci za dvacet vteřin něco smysluplného. Opět se potvrdilo, jak relativní veličinou čas může být (špičkoví sprinteři zadvacet vteřin urazí vzdálenost přesahující dvě stě metrů a někdo se ani není schopen vysmrkat), neboť někdy došla příliš rychle slova a v náhlém tichu se doba dělící dva diapozitivy zdála až nesnesitelně dlouhá.

Jindy diváku připadalo, že šlo jen o okamžik, a přitom získal spoustu informací, navíc podaných s kultivovaným humorem, který zvláště u některých architektů (Petr Suske, Svatopluk Sládeček) dosáhl špičkové úrovně – odpovídající vysoké kvalitě jejich tvorby. Je to zajímavá akce pohybující se kdesi na pomezí tradiční prezentace, performance a talk show, kde „aktér“ odpovídá na otázky, které si sám prostřednictvím diapozitivů pokládá. Přitom Pecha Kucha je vlastně založena

na stejném principu jako různé nadnárodní občerstvovací společnosti. Od roku 2003, kdy ji Kleinová s Dythamem vypustili z Tokia, se totiž na základě udělené licence rozšířila do více než třech desítek zemí světa, v nichž se po večerech děje to samé, dvacet obrázků během čtyř set vteřin, čtrnáct lidí z různých oborů, nejméně čtyřikrát do roka. Odchylky od základního modelu možné nejsou, všude se „jede“ podle stejného mustru. Nevím, co to přesně znamená, ale jde asi o to, že všechno má své dvě strany, líc a rub, a Pecha Kucha je prostě tou lepší tváří globalizace, protože při obdobné formě přináší rozdílné obsahy, a především dává do souladu obraz, slovo, čas a lidi, kteří by se na stejném pódiu jinak sešli jen s malou pravděpodobností. Příště se tak s jistotou stane 20. dubna.

Úvodník časopisu Architekt 04 2007.

www.architekt-casopis.cz